Typické příklady ilustruje (1) a (2): věty obsahují sloveso mít n. být a infinitivní frázi s ↗k‑slovem (k‑InfP) a jejich význam je parafrázovatelný salva veritate větami (1҆) a (2҆), v nichž je místo k‑InfP DP/PP s rysy [‒definitnost], [‒specifičnost]:

Tyto konstrukce existují ve slov. a rom.jaz., v řečtině, hebrejštině ad. (✍Caponigro, 2003). Konkuruje si mnoho různých analýz a z různých analýz odvozených termínů (infinitival free relatives ✍Hirschbühler & Rivero(vá), 1981; indefinite free relatives ✍Caponigro, 2003; existential wh-construction ✍Pancheva Izvorski, 2000; modal existential wh-construction ✍Grosu, 2004; pro č. užívá tento termín ✍Šimík, 2011, tam i rozbor přístupů). Analýzy č. m.e.v. přihlížejí zvl. k těmto datům:

(i) k‑InfP je v č. komplementem pouze dvou sloves (být a mít); možnými dalšími kandidáty jsou i slovesa jako hledat, najít, přinést a možná i další (Hledám čím zacpat díru).

(ii) k‑InfP obsahuje k‑slova/fráze kdo, co, kde, kdy …; to může být důvodem pro jejich analýzu jako typu ↗vztažných vět bez hlavy; problémem pro analýzu opírající se o množinu k‑frází je, že m.e.v. obsahují k‑frázi proč (Nemá proč naříkat), které relativní věty bez hlavy neobsahují, a neobsahují k‑fráze s ‑koli (Petr nemá co / *cokoli pít), které relativní věty bez hlavy obsahují; není ani znám spolehlivý doklad m.e.v. s relativem který, jaký (^?/*Mám kterou/jakou dívku nenávidět), takže jejich analýza jako ↗vět vztažných s jmennou hlavou je rovněž problematická.

(iii) k‑fráze (je-li součástí PP, tak spolu s P) ukazuje omezený ↗wh‑pohyb: typicky stoupá do povrchové pozice mezi sloveso být/mít a infinitiv (Není/Nemám [_k‑InfP [o čem]_i přemýšlet t_i]); pro některé idiolekty je přijatelné, že zůstane i v pozici, v níž je generována: Není/Nemám [_k-InfP přemýšlet o čem].

Mají-li m.e.v. intonaci otázky, je zachován jejich modální existenciální význam a navzdory k‑frázi je k dispozici jejich interpretace jako ↗ano/ne otázky: Máš o čem přemýšlet? – Ano. Pohyb k‑fráze do C‑domény maticové věty je zakázán, protože věta by získala nutně interpretaci wh‑otázky (k‑otázky) a sloveso mít standardní modální interpretaci „zavázanosti“: Má kdo doporučit odchod(?), Je o čem přemýšlet(?) (= m.e.v. oznámení, n. ano/ne otázka) × Kdo má doporučit odchod?; O čem je(st) přemýšlet(i)? (= wh‑otázka). Jsou‑li v k‑InfP přítomny aspoň dvě k‑fráze a jedna z nich se posune do C‑domény věty, věta má interpretaci wh‑otázky, ale syntax m.e.v. a dostupnost čtení jako m.e.v. zůstává: Komu nemá kdo doporučit odchod?

(iv) M.e.v. dovolují ↗šplhání klitik (3a) a vysunutí XP (4a), tj. ukazují vlastnosti monoklauzální konstrukce, zatímco nepřímé otázky s elipsou finita, které mají stejnou fonetickou realizaci jako m.e.v., jsouce biklauzální, tyto syntaktické procesy nedovolují (CP je hranice pro šplhání klitik a ↗ostrov pro extrakci), srov. kontrast (3a) × (3b) a (4a) × (4b):

Chování m.e.v. jako monoklauzálních struktur podporuje jejich analýzu v rámci ↗restrukturace, tj. že slovesa být/mít nejsou vkládána do V°, ale do nějaké funkční hlavy nad V°; možnost stoupání klitik bývá pak běžně analyzována tak, že struktura, z níž klitika stoupá, je menší než CP: m.e.v. jsou tedy maximálně TP, n. vP. Možnou analýzu v tomto duchu nabízí ✍Šimík (2008):

[_CP … [_TP BE/HAVE [_e.v.v. wh_i [vP …{V t_i }…]]]]

(v) Intuitivně je možné m.e.v. uvést taky do vztahu s konstrukcemi obsahujícími finitní CP (tedy ukazující chování biklauzálních struktur) s k‑frází na levé periferii, a to buď bez overtní hlavy (5a), n. s hlavou tvořenou  k‑slovem s prefixem ně‑/ni‑ (5b). Jsou-li (5a,b) (přibližnými) parafrázemi (5), ukazují explicitně, jaké rysy jsou v (5) přítomny, ale v overtní syntaxi nevyjádřeny: v (5a,b) je kondicionál, v (5b) je fráze s rysy [‒definitnost], [‒specifičnost], tedy materiál ukazující cestu sémantické analýzy (5) jako vyjádření (zkratkovitě řečeno) „existenční možnosti“:

(vi) Srovnání struktur s finitivní CP a s k‑InfP ukazuje i další cestu k syntaktické analýze m.e.v.: (6) reprezentuje struktury s k‑frází v jiném pádě než nom. a data ukazují, že tyto m.e.v. mohou obsahovat v obou případech jak být, tak mít. (7) reprezentuje struktury s k‑frází v nom. a data ukazují komplementární distribuci: sloveso být není možné v konstrukci s CP a je možné v m.e.v. (7a) × (7b), zatímco sloveso mít je možné v konstrukci s CP a není možné v m.e.v. (7a') × (7b'):

V m.e.v. je nevyjádřený subjekt k‑InfP (e), v níž získává theta-roli, ale nikoli pád (↗infinitiv), obligátně koreferentní se subjektem slovesa mít:

Tato data svádějí v klasické verzi generativní gramatiky k analýze (6b') jako ↗nadzvednutí (Petr_j nemá koho_i t_j pozvat t_i), n. jako konstrukce s obligátní ↗kontrolou, zatímco (6b) jako konstrukce s arbitrární ↗kontrolou: expl. Není koho_i PRO_arb pozvat t_i

Jak ukazují data v (6) a (7), je-li k dispozici externí argumentová pozice slovesa, tj. u mít, jsou možné dvě různé syntaktické konstrukce m.e.v.: s k‑frází v jiném pádě než nom. (6b') Petr nemá koho představit a s k‑frází v nom. (7b') Nemá kdo představit Tomáše. Nabízí se několik analýz, např. taková, že obě m.e.v. jsou konstrukce s nadzvednutím, přičemž je jisté, že pohyb k‑fráze není do domény C, neboť by už nebyla k dispozici interpretace „existenční možnost“, ale jen wh‑otázky: Nemá kdo představit Tomáše × Kdo nemá představit Tomáše? Analýza (6b') předpokládá nadzvednutí k‑fráze do levé periferie k‑InfP a nadzvednutí subjektu k‑InfP do pozice subjektu slovesa mít: Petr_j nemá [koho_i t_j představit t_i]. Naproti tomu struktura (7b') může mít různou analýzu, přičemž analýzy se liší v tom, zda k‑fráze kdo zůstává uvnitř k‑InfP jako každá jiná k‑fráze, n. zda stoupá nad k‑InfP. V obou případech je ale k‑fráze v pozici subjektu, v první analýze subjektu slovesa k‑InfP (Nemá [kdo představit Tomáše]), v druhé analýze subjektu slovesa mít (Nemá kdo_i [t_i představit Tomáše]). První analýza správně predikuje slovosled „má ‒ kdo“ a nom. kdo je podle ní licencován in situ pomocí ↗agree (styl analýzy ✍Šimíka, 2011). Druhá analýza správně predikuje shodu: flexe slovesa mít ukazuje obvyklou subjekt-predikátovou shodu s kdo (mask.) / co (neutr.): Neměl kdo přijít; Nemělo co shořet, a vylučuje default shodu: *Nemělo kdo přijít. Empirické potíže má hlavně se slovosledem „má ‒ kdo“.

Vedle kontrastu, který ukazují struktury s mít v (7a') × (7b'), existuje právě opačný kontrast, který ukazují struktury s mít v (8) × (8a), srov. ✍Šimík (2011):

Č. m.e.v. analyzoval ✍Zubatý (1922) jako nepřímé otázky (intuitivně tedy poznal, že k‑slova zde nejsou relativa) a v rámci generativní gramatiky ve stylu klasické teorie ✍Ceplová (2007), ve stylu mnohem více analytickém, a tedy i usouvztažňujícím syntax a sémantiku ✍Šimík (2011).